Stručná historie české kynologie

V současné době se mezi majiteli, chovateli a držiteli psů, a to zvláště psů s průkazem původu, hodně hovoří o současném stavu české kynologie obecně, o chovu jednotlivých plemen zvlášť a také o tom, jak to bude vypadat v letech příštích. Přemýšlet nad budoucností je rozumné. Určitě však neuškodí se podívat trochu zpět a připomenout si, jak to s chovem psů a s organizační strukturou české kynologie vypadalo dříve.

Počátky kynologie v Českých zemích jsou, stejně jako v jiných státech, asi nejvíce spojeny s kynologií loveckou. Historické prameny např. uvádějí, že Karel IV., římský císař a český král, který žil v letech 1316–1378, měl na svém hradě Karlštejně velký psinec, ve kterém se místní lovčí staral o cílený chov loveckých psů. V 16. až 19. století bylo naše území prakticky hlavním loveckým revírem Rakousko-Uherska a tomu musela odpovídat i úroveň psů. Naši lovečtí psi, stejně jako ti, kdo se jejich chovem a výcvikem zabývali, byli v celé Evropě vysoce ceněni a měli tu nejlepší pověst.

Mezi první v Čechách vzniklé kynologické organizace je řazen Spolek myslivců založený v roce 1848 v Mělníce, který měl ve svých stanovách zakotvenu i povinnost pečovat o chov čistokrevných loveckých psů. Na něj v roce 1883 navázal Ústřední spolek pro ochranu honby a chov loveckých psů. Právě v tomto spolku byla založena naše první plemenná kniha, která nesla název "kniha kmenorodová". Lovecká plemena měla jasně vyznačeného společného jmenovatele – využití psa při výkonu práva myslivosti. U ostatních plemen byla, vzhledem k různorodému použití psů, situace trochu složitější. Přesto v roce 1898 vznikl Zemský spolek chovatelů ušlechtilých psů, který mimo jiné zavedl Zemskou knihu rodokmenů psů a jejich jmenný rejstřík. Tento spolek pořádal v letech 1899 a 1901 v Praze Zemské výstavy, kterých se zúčastnilo něco okolo stovky jedinců. Činnost Zemského spolku chovatelů ušlechtilých psů poznamenaly neshody mezi kynology a jeho činnost definitivně ukončila 1. světová válka. Na přelomu století začaly vznikat první organizace, které je možné přirovnat k současným chovatelským klubům. Svou cestu hledaly obtížně a velkým problémem byly požadavky ze strany státu. Základní pravidlo totiž znělo, že jazykem jednacím musí být němčina, což čeští chovatelé a cvičitelé psů těžko snášeli. Z tohoto důvodu např. ukončil činnost Spolek pro ohaře hrubosrsté – český fousek, který byl založen v roce 1896 a který sdružoval příznivce českého fouska.

Okolo roku 1919 se kynologie u nás začala znovu organizovat a stejně jako dnes bylo pro kynology složité najít společnou řeč. V roce 1925 vyšla zajímavá publikace Československá kniha rodokmenů, kterou vydal Československý lovecký a kynologický říšský svaz. Jsou v ní uvedeny zkušební řády, např. Zkušební řád pro ohaře, Předpisy o soukání jezevčíků a foxteriérů a Zkušební řád pro policejní psy. Velmi zajímavý je seznam tehdy fungujících chovatelských stanic (psinců) a také dnešní výstavní katalogy připomínající seznam psů různých plemen od německých krátkosrstých ohařů přes německé ovčácké psy až po bruselské grifonky a blenheim-španěly. Za přečtení stojí i přehled rozhodčích s uvedením specializací na jednotlivá plemena psů, v kterém je možné najít jména, která jsou i dnes pojmem. Jako příklad poslouží pan František Houska nebo profesor Antonín Hrůza.

V Brně byla 22. dubna 1923 založena Českomoravská myslivecká jednota, která chtěla kromě myslivost pečovat i o chov loveckých psů. Jejich vážné úmysly dokazuje plemenná kniha založená ještě v roce 1923. Začaly také vznikat chovatelské kluby, z nichž většina funguje doposud. Zájem chovatelů o jednotný přístup k otázkám chovu, výstav a výcviku měla i další plemena, a tak v roce 1929 vznikla Československá kynologická unie (ČSKU), která byla v následujících letech oficiálně uznána státními orgány. Československá kynologická unie zastupovala kynologii i vůči zahraničí a na generálním zasedání FCI pořádaném ve dnech 21.– 23. března 1934 v Monte Carlu se stalo Československo řádným členem FCI.

V období mezi světovými válkami působila v české kynologii celá řada významných osobností. Za všechny je možné jmenovat pana Theodora Rottera, podplukovníka četnictva v. v. Z jeho profese vyplývá, že měl nejblíže, jak znělo tehdejší označení, ke "psům policejním". Měl však pochopení i pro jiná plemena a patřil k nejlepším kynologickým autorům své doby.

Československá kynologická unie zastřešovala naší kynologii až do 2. světové války. Po ní neměli jednoduchou situaci psi ani lidé okolo nich. Zhruba od roku 1960 byla kynologie celkem jasně rozdělena do tří svazů na plemena lovecká, pracovní a společenská. Všechny tři organizace měly vlastní chovatelské i výstavní předpisy. Určitou spojnicí bylo Federálním výborem mysliveckých svazů zprostředkované zastřešení v FCI, Mezinárodní výstava psů v Brně a Svazem chovatelů vedený rejstřík chráněných názvů chovatelských stanic. V roce 1966 se konal v Praze kongres FCI. Ve stejné době byl prezidentem FCI český kynolog ing. Růžička.

Změny v roce 1989 se citelně projevily i v kynologii. Začaly vznikat nové chovatelské kluby a také nové kynologické organizace. Důvodů bylo mnoho a obsáhnou celou škálu možností od správných přes pochopitelné, ale zavádějící až po chovu psů škodící. Někomu nevyhovovalo dosavadní občas příliš direktivní řízení chovu, jiný hledal osobní uplatnění a vzhledem k tomu, že v jednom klubu může být jen jeden předseda, zakládal klub nový. Roli hrála snaha po zlepšení informací a kontaktů se zahraničím a lepším pochopení plemene a roli hrála i snaha dostat do chovu psy a feny, kterým to dosavadní chovné podmínky neumožňovaly. Právě v této době docházelo k jevu, který byl později označen jako "atomizace" klubů. Doposud platné pravidlo "jedno plemeno = jeden chovatelský klub" se stalo minulostí. Atomizaci klubů zastavily až později přijaté předpisy. Do té doby ustanovené kluby však nebylo možné zrušit, a tak stále existují plemena, která se chovají ve více klubech. Názory na tuto problematiku jsou rozdílné. Mnoho lidí zastává názor, že není možné řídit plemeno rozdělené do více organizačních složek, mnoho lidí si naopak myslí, že základem chovu je chovatel a ten, že by měl mít právo si vybrat, zda vůbec chce být členem nějakého klubu, a v případě že ano, tak kterého. Jsou lidé, kteří říkají, že více klubů znamená konkurenční prostředí, a často používaným argumentem bývá i situace v jiných státech, přičemž platí, že stejně často jsou citovány země, kde smí být pro jedno plemeno jen jeden klub, jako země, kde v této oblasti panuje naprostá volnost. Z hlediska chovu psů v České republice se jeví jako rozumné ustanovení, které říká, že chová-li se plemeno ve více chovatelských klubech, musí všechny kluby mít stejné podmínky pro zařazení do chovu.

Po roce 1989 vznikla nejprve Kynologická konfederace složená z českých a slovenských zástupců mysliveckých svazů, Svazarmu a Svazů drobnochovatelů. V prosinci roku 1992, těsně před rozdělením Československa, byla založena Českomoravská kynologická unie (ČMKU), která zastřešuje českou kynologii do současné doby. Novou organizaci čekala řada úkolů, kterými se jako červená nit táhla nutnost udělat z kynologie jednotný celek a upřesnit mantinely pro chov psů s průkazem původu. Dnes jsou základní řády pro chov psů jednotné. Trochu smutná je skutečnost, že se do nich promítají i představy lidí mimo kynologii a výsledkem je např. ne zcela pochopitelné znění Řádu na ochranu psů při chovu, ve kterém některé pasáže možná vyhovují chovu laboratorních zvířat, ale se zájmovou kynologií nemají moc společného.

V roce 1993 jsme s rozdělením Československa na dva státy přišli o řádné členství v FCI a stali se členem asociovaným. Řádné členství získala Česká republika opět v roce 1997.

V současné době sdružuje Českomoravská kynologická unie zhruba padesát tisíc chovatelů, majitelů a držitelů psů. V posledních deseti letech se v průměru zapisuje třicet dva až třicet tři tisíc jedinců ročně a chová se u nás cca 270 různých plemen psů. Obrázek o současném stavu české kynologie mohou poskytnout následující čísla.

Přehled za rok 2006
Počet exportů	3856
Udělené tituly	Junior CH	749
	Champion ČR	1122
	ICH	241

Čeští kynologové mají velký zájem o různé typy výcviku. Velmi propracovaná je oblast lovecké kynologie a požadavek na to, aby v myslivosti byl používán jen pes s příslušnou zkouškou, je zakotven i v zákoně. Velmi úspěšná je česká pracovní kynologie, které je nutno poděkovat zvláště za neúnavnou práci s mládeží. Totéž by se dalo říci o agility a pověst českých záchranářů hovoří sama za sebe. Potěšitelné je, že chovatelé většiny plemen nepřemýšlejí jen nad krásou či výkonem, ale že se stále více prosazuje i otázka zdraví a požadavky v této oblasti jsou podle potřeb jednotlivých plemen jedním z předpokladů pro využití psů a fen v chovu.

Česká republika má svá dvě plemena. V roce 1963 byl FCI uznán český teriér. Plemeno, které je řazeno do FCI skupiny III., bylo původně vyšlechtěno jako plemeno lovecké. Českému teriérovi vlohy pro práci nechybí ani teď, ale vzhledem ke své milé a klidné povaze se v poslední době uplatňuje spíše jako pes společenský.

V úvodu tohoto povídání byla zmínka o psincích Karla IV. Na obrazech z jeho doby je možno najít většího kosmatého loveckého psa. Je to předek našeho druhého plemene – českého fouska. Ten je řazen do FCI skupiny VII. – ohaře. Příznivci této skupiny u něj ocení všechny pro ohaře typické vlastnosti doplněné výbornou vytrvalostí a vynikající ovladatelností. FCI uznalo českého fouska v roce 1964, ale za zmínku určitě stojí, že první oficiální standard tohoto plemene pochází z roku 1882. S Českou republikou souvisí i další plemeno, československý vlčák, kterého si vůči FCI však vzalo na starost Slovensko.

Kromě plemen uvedených na seznamu FCI je třeba připomenout další česká plemena psů, která zatím na uznání čekají. Jde o českého horského psa, českého strakatého psa, chodského psa a pražského krysaříka. Přístup FCI k novým plemenům je v současné době přísný a cesta k uznání nemusí být úplně jednoduchá. Daleko důležitější však možná je skutečnost, že uvedená plemena mají své příznivce, a to příznivce velmi početné, že našla uplatnění a své místo v naší kynologii a že to jsou plemena z hlediska chovu "živá".

Velkou tradici má v České republice hodnocení exteriéru. Výstavy odpovídající do určité míry dnešním představám se zde pořádaly již na přelomu 19. a 20. století. Chovatelé a majitelé psů je vyhledávali hned z několika důvodů. Mezi ty nejdůležitější patřil zájem vyplývající z cíleného chovu, chovatelé také chtěli krásu svých psů ukázat odborné i neodborné veřejnosti a výstava byla prostorem pro setkání se starými přáteli i místem, kde se navazovala přátelství nová. Počty přihlášených psů nebyly z dnešního pohledu nijak závratné, na tehdejší dobu však jistě byly slušné. Například v katalogu Československé výstavy psů všech plemen, na které se navrhovalo i čekatelství mezinárodního šampionátu krásy CACIB, pořádané 29. a 30. května roku 1937 v Praze, je uvedeno 407 psů a fen 58 plemen.

V roce 1970 hostila Praha velkou výstavu – Expo de Chien. V roce 1965 a 1990 byly v Brně pořádány výstavy světové a v roce 2003 Mezinárodní výstavu psů všech plemen O pohár střední a východní Evropy.

V současné době hostí moravská metropole Brno mezinárodní výstavy dvě, stejně na tom jsou i České Budějovice a Praha. Stranou nezůstávají ani další města. Velmi oblíbené jsou mezinárodní výstavy pořádané v Litoměřicích a Mladé Boleslavi. Čeští vystavovatelé se pravidelně zúčastňují řady výstav v zahraničí a o tom, že nejsou snadnou konkurencí, hovoří např. titul BIS z Evropské výstavy v Paříži, který získal kerry blue teriér zapsaný v naší plemenné knize, nebo řada výborných umístění ze světové výstavy v Poznani.

Ten, kdo bude hodnotit současnou českou kynologii, zjistí, že máme krásné a konkurence schopné psy jak z hlediska exteriéru, tak z hlediska povahy. Zjistí také, že pes je nedílnou součástí života české společnosti. To vše je velmi potěšitelné. Je třeba si však přiznat, že kynologii obecně a psům zvláště příliš nesvědčí občas komplikované vztahy mezi jejich majiteli, chovateli a držiteli.