Zero od Policie

Zero se narodil 31.7.1994 v chovatelské stanici od Policie, v chovatelském zařízení v Prackovicích nad Labem. Takže se vlastně narodil už jako služební pes Policie ČR. Zajímavé je, že v té době jsem procházela přijímacím řízením k Policii ČR. Další zajímavostí je, že Zero se narodil v neděli. Nepřikládám tomu žádnou váhu, ale téměř všichni mí psi se narodili v sobotu nebo v neděli. To jen taková perlička. Z Prackovic byl dán Zero na výchovu, kterou prováděl Honza Vladyka z Benešova.

Když jsem absolvovala základní odbornou přípravu a byla jsem zařazena na Obvodní oddělení Hradišťko, okresní ředitelství policie Praha - západ, zažádala jsem si o přidělení služebního psa. Dne 1.12.1995 v Benešově jsem Zerdu poprvé uviděla. Byl to takový kulíšek, menšího vzrůstu, v typu by dostal 4. Černý se světlými znaky. Musím říci, že hned při prvním setkání mě uchvátilo, jak stopoval. Byl naprosto úžasný a přirozený talent. Zato obranné práce nebyly nic moc a Zero měl i spoustu problémů ze socializací, lidmi a hned na začátku mi řekli, že nemá rád ženské. Tak to byla tedy zpráva, jak se říká "šest ran do klobouku". Nechtěla jsem riskovat, že když odmítnu, už mi nikdo žádného psa nedá, a tak jsem se rozhodla, že si ho vezmu. Nakonec se ukázalo, že to nebyla zas tak špatná volby. Obzvláště v prostředí, kde jsem psa využívala, se mi hodily jeho vynikající čichové schopnosti. Za celou dobu jeho služby jsem ho využila jen třikrát na obranné práce. Prostě rekreační oblast není okresní město. Množství rekreačních chat na soutoku řek Vltavy se Sázavou a Berounkou nás spíše předurčovalo k dohledávání věcí a osob a ke sledování pachových stop, a to nám se Zerem vyhovovalo. Naše začátky však byly krušné. Nezapomenu, jak byl Zero u nás doma zalezlý pod lavicí a nechtěl se jít ani vyvenčit. Časem jsme to ale přemohli, získal ke mě důvěru a začali jsme pomalu cvičit a pracovat.

Na jaře roku 1996 jsme společně absolvovali základní kurz pro psovody a psy v Býchorech a nevedli jsme si špatně. Zero byl i zde vyzdvižen především v pachových pracích. Kategorii praktického použití H2 (hlídkový pes 2. stupně) jsme splnili a tak jsem mohla začít Zera využívat i ve službě. Současně jsme se zúčastnili našich prvních krajských přeborů, ale spíše jako pozorovatelé než závodníci. Ještě v roce 1996 jsme splnili podmínky pro zadání pátrací kategorie. Na jaře roku 1997 jsme se zúčastnili opět krajských přeborů v Sázavě. Tentokrát jsme si vedli velmi dobře a obsadili jsme 4. místo v kategorii pátracích psů pořádkové služby a odnesli jsme si ocenění za nejlepší stopu ve frekvenci. I zde Zero exceloval především v pachových pracích a v jeho oblíbené disciplíně vyhledávání nábojnic. Současně jsme obsadili s kolegou Petrem Kápičkou první místo v družstvech, což byl obrovský úspěch. V roce 1998 se konaly krajské přebory v této podobě naposledy, tentokrát v Jankově. Zde jsme skončili celkem 6., ale nutno podotknout, že v kategorii pátracích psů soutěžili jak psovodi pořádkové tak i kriminální služby. Bohužel, zde nám kolega pokazil praktickou stopu, což nás v součtu stálo místo "na bedně". Přesto jsme si odvezli pohár za 3. místo v disciplíně poslušnosti. V soutěži družstev pohár za 2. místo, opět s kolegou Petrem Kápičkou. Postupem času jsme se vypracovali až ke kategorii praktického použití P3 (pátrací pes 3. stupně), kde již pes vypracovává 6 hodin starou pachovou stopu v terénu. Několikrát jsme vyhráli okresní přebory, stali jsme se i absolutními vítězi a to dvakrát.

Se Zerem jsem cvičila i v civilu a složila jsem s ním zkoušky ZM, ZVV2, BH, ZPS1, FH1, ZMT, T2, SPT3. Na zkoušce ZVV1 jsme dostali za pachové práce plný počet 100 bodů. Na zkoušce ZMT rovněž plný počet 50 bodů. Pokud měl Zero na závodě či zkoušce méně jak 95 bodů, tak neměl svůj den a nebo "zapomněl" označit nějaký předmět. Nejvíce si vážím tartovské zkoušky SPT3, kterou jsme složili v roce 2001 na Mistrovství stopařů Tart v Heřmani. Stali jsme se zde Mistry republiky Tart stopaři 2001. Získali jsme 99 bodů za čtyři hodiny starou stopu na oranici se dvěma pravými lomy a dvěma předměty a 98 bodů za dvě hodina starou stopu na strništi se dvěma pravými, jedním ostrým lomem a dvěma předměty a 47 bodů za poslušnost. Nejvíce pohárů ve své kariéře měl Zero za disciplínu pachových prací. Mistrovství stopařů jsme se zúčastnili ještě i v roce 2002, ale neměli jsme díky povodním natrénováno. Přeci jen jsme měli jinou práci než trénovat, ale přesto jsme skončili na moc pěkném 6. místě. Postupem času jsme se Zerem obranné práce dotáhly do nějaké přijatelné úrovně, ale nikdy to nebylo "to pravé ořechové". Přesto jsme se úspěšně zúčastnili i Mistrovství Tart obranářů v Hrádku nad Nisou.

Zero pocházel z policejního chovu. Jeho otec Alf z Pohraniční stráže (někde uváděn ještě jako Alf SNB) byl služební pes kriminální služby a vedl krev Una z Poluxu - Harras v. Arminius - Reza v. Haus Beck - Quanto v. d. Wienerau VA2, tedy krev spíše exteriérová. Otcova matka Cora Vlapema vede krev pracovních psů ze staré české krve jakými byli Dak z Vlčova ZVV3, ZPO, Celia Leopard IPO3, Castor z Dubnova dvora ZVV3, ZPO. Zerova matka Gabi od Policie vedla také zajímavou krev. V rodokmenu z její strany najdeme psy Aso ze Zlaťáku, Iro z Ladvelu ZVV3, IPO3, ZPO, Dux z Ladvelu, Nora ze Zlaťáku ZVV3, IPO3, Gero z Prodašic, Chaus z Matouškovy zahrady ZVV3, ZPO. V rodokmenu Zera najdeme i tyto další psy Iwo v. d. Buschecke SchH3, FH2 a Enna v. Berglein, který je v rodokmenu prokřížen na 4-5 a vede krev Anderla v. Kleinen Pfahl, SchH3, FH.

Zero byl výborný stopař, neúnavný aportér. Na všechny kolem sebe působil pozitivně a měl nádherný výraz. Každý ho obdivoval. Byl výborný skokan, jeho rekord byl 3,2 metru šplhem přes drátěný plot. A to měl postižení DKK 3/0. Nikdy nezakulhal a jeho koníčkem bylo přeskakování vysokých plotů v chatových osadách a revírování okolo chat. Dokázal takhle skákat hodiny. Lezl rád i na šikmé stromy u řeky a tak mu někteří přezdívali "veverka". Nejednou překvapil i kočku, když se za ní vydal na strom. Cesta zpátky však už byla většinou velmi složitá. A co má člověk dělat se psem na stromě? Zero byl dobrý kamarád a, i když nebyl bojovník, měl velké srdce a byl pro mne schopný udělat vše. Doslova by snad i do ohně skočil, kdybych si to přála. Ve své kariéře dosáhl i mnoha úspěchů při výkonu služby, nejednou nalezl důkazy, které napomohly k dopadení pachatele. Často vystopoval i to, co bylo téměř nemožné.

Na jaře roku 2000 Zero zkolaboval, pravděpodobně z důvodu onemocnění jater nebo ledvin, to už se asi nikdo nedoví. Byl několik hodin v komatu. Prognózy nebyly moc dobré. Musím poděkovat manželům Voldřichovým, kteří Zera ošetřovali a dokonce mi snesli postel a spala jsem u nich vedle ordinace u Zera. Zero se probral. Předpokládalo se, že došlo k poškození mozku. Zero byl ze začátku úplně mimo, vše se učil znovu, ale šlo mu to rychle a tak se na podzim roku 2000 vrátil do služby. I přes tento handicap jsme společně dokázali vyhrát Mistrovství stopařů v roce 2001. V roce 2002 bylo Zerovi již 8 let a měl nárok jít do policejního důchodu. Zažádala jsem o jeho svěření do péče. Těšili jsme, se jak si budeme užívat a dál soutěžit jen tak pro radost. Bohužel v březnu roku 2003 jsme zjistili, že má Zero těžce nemocné tlusté střevo, nemoc musel mít již od roku 2000, kdy byl v komatu. Nebylo možné psa nijak léčit a protože jsem nechtěla, aby se dále trápil, nechala jsem ho dne 31.3.2003 odejít do psího nebe. Nebylo mu ještě ani 9 let. I teď když to tady píšu, se mi tlačí slzy do očí. Se Zerem jsem poprvé okusila krásný pocit dostat se mezi nejlepší a stát "na bedně". Několikrát jsme se umístnili i na menších závodech. Se Zerem jsem také zažila jedinečný pocit vítězství a na to nikdy nezapomenu. Budu na něj vždycky vzpomínat jako na psa s věčným úsměvem. Byl to můj první služební pes a kdyby přišla změna soutěžního policejního řádu dřív, kdy se rozdělili psi na pátrací a hlídkové, určitě by v kategorii pátracích psů obstál. Ještě na něj musím říct, že neskutečně miloval sladké, ale to nikomu neříkejte. :-)